Working Holiday Víza

Naše Working holiday víza na Nový Zéland jsme měli v plánu (samozřejmě) strávit úúúplně jinak. Ale rozhodně bych nikdy neměnila, jak se věci seběhly. Z našeho plánu pracovat maximálně měsíc a další měsíc až dva cestovat se stal plán úplně jiný. A i když jsme v práci byli nakonec víc než na cestách, nejde si stěžovat. Pojali jsme naše pracovně cestovní víza tak, že jsme za prací cestovali ;).

Dva měsíce jsme pracovali v jedné oblasti a za tu dobu ji stihli po menších kousíčcích prozkoumat. Pak jsme v práci dali výpověď nebo zrovna končila a my jsme se přesunuli zase o kousek dál a pomaloučku objevovali nová místa. Proto jsme se ani na chvilku nemohli začít nudit. Pokaždé jiné místo, pokaždé jiná práce. Jde o to si to tady přeci jen víc užívat a nezabřednout do stereotypu. Rok totiž utíká jako voda!

Waimea nursery

Věděli jsme, že pokud si budeme chtít prodloužit víza na Novém Zélandu o 3 měsíce, musíme stejně dlouhou dobu odpracovat v zemědělství. Takže tím bylo rozhodnuto.

První práci jsme našli u největšího producenta ovocných stromů na Novém Zélandu u města Nelson (Waimea nursery). Pěstovali veškeré druhy ovocných stromů a keřů. Z našeho pohovoru bylo jasné, že pokud nás vezmou, budeme muset otročit na poli. Celý den s ohnutými zády na přímém sluníčku. Ale nic jiného nezbývalo. Naše úspory se po příjezdu tenčily a my to prostě vzali. Hned první den po školení se na nás usmálo štěstí. Byli jsme převelení na jinou práci mezi místní Kiwáky. Místo otročení na poli jsme dostali každý svoje zahradnické kleště a židli! Jo, mohli jsme celý den sedět na židli pod střechou a připravovali jsme větve stromů na řízkování. Tak, že jsme uštípli všechny listy a nechali jen malou stopku a pupen. Tyhle oholené větvičky putovaly právě na to pole, kterému jsme se vyhnuli jen tak tak. Byla to opravdu nejepší první práce co jsme si mohli přát. Poslechli jsme nekonečné množství audio knížek, naposlouchali místní angličtinu a naučili se daydreaming (jo a hráli Hádej kdo jsem a strašně se u toho hádali ;)).

Jabka!

Po téhle zkušenosti se zdál svět fakt růžovej. Všichni byli neskutečně hodní, se vším nám pomáhali a penízky chodily pravidelně. Tenhle sen se ale rozplynul u naší práce číslo II.

Tentokrát šlo o sběr jablek na menším sadu Red Wood. Od začátku nám slibovali hory doly. Nejvíc mi náš boss sliboval, ať se nebojím, že určitě zhubnu! :-D Nakonec nám ani nechtěli ukázat smlouvu. Po pár dnech jsme zjistili, že spousta lidí zde pracuje na černo bez IRD čísla a tak se na placení prostě nikdo neptá. A když jsme konečně tu podezřelou smlouvu dostali do ruky, ani jsme ji nepodepsali. Začalo nám obíhání po právnících, protože tihle sadaři v tom uměli chodit. Nakonec to dopadlo vcelku dobře. Ale na tuhle dřinu nikdy nezapomenu. Obdivuju každýho, kdo tuhle práci zvládá dělat dlouhodobě. Mít 25 kilo pověšených na krku a tahat za sebou ještě žebřík x hodin denně je nejlepší Sparťan race co znám.

Packhouse (PEKÁČ)

Po téhle nemilé zkušenosti jsme vsadili na jistotu. Na jednom parkovišti v Nelsonu jsme totiž dostali kontakt na jistého pana Konga ;-). Takže jsme se vydali do Motueky, kde pan Kong zaměstnával lidi v Packhousu na kiwi (= pekáč). Mohli jsme si vybrat, jestli chceme jít ven a kiwi sbírat nebo raději kiwi balit. Po fiasku se sběrem jablek, jsme si raději vybrali balení. Po týdnu jsme dorazili na školení. Z osmdesáti lidí byla více jak polovina z Číny a zbytek víceméně češi. Takže po pár týdnech už jsme uměli lépe Mandarinsky než anglicky. Týdně se tu pracovalo až 60 hodin, takže to byl takový menší brainwash. Čas tu plynul vcelku rychle a nám přišlo potvrzení, že nás přijali na práci do horského střediska. Takže se pak s tímhle světýlkem na konci tunelu pracovalo mnohem lépe. Zemědělskou práci jsme tím měli odpracovanou a mohli jsme se začít živit i jinak.

Mt Hutt (barista)

V pekáči jsme to tedy zabalili o něco dříve a vyrazili do hor. Zimní středisko se nacházelo kousek od městečka Methven. Zase jsme se proškolili a druhý den vyrazili skibusem na Mt Hutt. Filip dostal pozici service attendanta a já se konečně dostala zase ke kávě jako baristka. Práce byla super. Ski pas pro všechny zaměstnance zdarma. Obědové pauzy a dny volna jsme si mohli užívat na svahu a všude byla super atmosféra. Než tedy začaly školní prázdniny. Tím klídek skončil a všude bylo více návštěvníku, než byla kapacita střediska. Po těchto hororových dnech, jsme se modlili za každou sněhovou bouři a trochu volna :-). Ale za tenhle zážitek velký dík. Znovu jsem se tady snažila naučit oblouček na levou stranu, ten totiž vždycky zapomenu. A s výhledem na oceán byl každej pád na pusu o něco příjemnější.

Prádelna

Po dvou chřipkách a prvních pořádných obloučcích na snowboardu jsme vyrazili zase na cesty. Tentokrát do města Christchurch. Měli jsme jasný plán co dál, ale jak to tak s námi už bývá, nedopadlo to. Potkali jsme naše kamarády ze Zélandu, kteří zimu trávili v Austrálii a potřebovali našetřit nějaké peníze na zbytek pobytu. A tak jsme se vydali na lov práce s nimi. První job, který se naskytl byl v největší prádelně na jižním ostrově. Hala plná mega velkých praček, sušiček, mandlů, žehliček a Filipínců. A do toho my čtyři. Jo, vydrželi jsme to přesně 7 dní, než přišla spása.

Orange is the new black (RockSpotting)

V agentuře OneStaff, ve které jsme se zaregistrovali nám nabídli práci snů a ještě k tomu v Kaikouře. Tam jsme se zrovna chystali další víkend na výlet! Takže to bylo jasný znamení, že to máme vzít. Jednalo se o noční směny v oblasti postižené zemětřesením z roku 2016. Našim posláním bylo noční hlídání kolejí, po kterých čtyřikrát za noc projel vlak. Koleje vedly hned pod strmým svahem, který ještě nebyl zajištěn před sesuvem. Nejhorší na téhle práci bylo asi jenom to, že nám začaly docházet seriály a filmy, které jsme celé ty noci sjížděli mezi proplaceným spánkem. Joo, po tomhle se nám bude dlouho stýskat :D.

Třešně

Poslední práci jsme vzali už jenom z čistého přátelství, a taky proto, že jsme to prostě slíbili ;). Sbírání třešní je na Zélandu velmi žádaná letní práce. Točej se tu totiž velký peníze, pokud je člověk fakt rychlej a šikovnej. My se dostali do malého rodinného sadu a byla to pohoda. Majitelé se o nás starali jako o vlastní děti, kterých měli asi šest. Když bylo vedro, posílali nás koupat na přehradu. A každý týden pro nás grilovali dobroty a pivo i víno teklo proudem. Myslím, že lépe jsme naše pracovní zážitky zakončit ani nemohli :).